Martha Argerich se narodila v argentinském Buenos Aires. První lekce klavíru absolvovala v pěti letech u Vincenza Scaramuzzy a jako zázračné dítě začala brzy vystupovat na veřejnosti. V roce 1955 se přestěhovala do Evropy. V Londýně, Vídni a Švýcarsku pokračovala ve studiu u Bruna Seidlhofera, Friedricha Guldy, Nikity Magaloffa, Madeleine Lipattiové a Stefana Askenaseho. Roku 1957 zvítězila v klavírních soutěžích v Bolzanu a Ženevě a v roce 1965 na Chopinově mezinárodní klavírní soutěži ve Varšavě. Z hlediska umělecké úrovně i popularity od té doby patří mezi nejproslulejší světové klavíristky.

Martha Argerich je vysoce hodnocena za interpretaci virtuózní klavírní literatury 19. a 20. století. Její rozsáhlý repertoár zahrnuje Bacha i Bartóka, Beethovena i Messiaena, stejně jako Chopina, Schumanna, Liszta, Debussyho, Ravela, Francka, Prokofjeva, Stravinského, Šostakoviče či Čajkovského.

Přestože je trvale zvána nejprestižnějšími orchestry, dirigenty a hudebními festivaly v Evropě, Japonsku, Americe a Izraeli (se Zubinem Mehtou a Lahavem Shanim), významnou část jejího hudebního života zaujímá komorní hudba. Pravidelně hraje a nahrává s Nelsonem Freirem, Alexandrem Rabinovitchem, Mischou Maiskym, Gidonem Kremerem a Danielem Barenboimem: „Tato harmonie v malé skupině lidí mi přináší silné zážitky a pocit klidu.“

Martha Argerich nahrává pro společnosti EMI, Sony, Philips, Teldec a Deutsche Grammophon, mnoho jejích vystoupení bylo rovněž vysíláno v televizích po celém světě. Získala řadu ocenění: Grammy za koncerty Bartóka a Prokofjeva, Gramophon – Umělec roku, Nejlepší nahrávka klavírního koncertu roku za Chopinovy koncerty, Choc Monde de la Musique za amsterdamský recitál, Künstler des Jahres Deutscher Schallplatten Kritik, Grammy za Prokofjevovu Popelku s Michailem Pletněvem a v poslední době Grammy za Beethovenovy klavírní koncerty č. 2 a 3 s Mahlerovým komorním orchestrem pod vedením Claudia Abbada (DGG / Nejlepší instrumentální sólová nahrávka), cenu Nahrávka roku, udělovanou listem Sunday Times, a cenu časopisu BBC Music Magazine za nahrávku Šostakovičových skladeb (EMI, 2007). Jejími zatím posledními nahrávkami jsou Mozartovy klavírní koncerty K 466 a K 503 s Orchestra Mozart a Claudiem Abbadem a čtyřruční klavírní recitál s Danielem Barenboimem (Deutsche Grammophon).

Od roku 1998 je uměleckou ředitelkou festivalu v japonském Beppu, v roce 1999 založila Mezinárodní klavírní soutěž a Festival Marthy Argerich v Buenos Aires a v červnu 2002 přehlídku Progetto Martha Argerich v Luganu. V roce 2018 spoluzaložila Festival Marthy Argerich v Hamburku.

Martha Argerich získala řadu ocenění: titul Důstojník Řádu umění a literatury (1996) a Komandér Řádu umění a literatury (2004), udělované francouzskou vládou, cenu Accademica di Santa Cecilia v Římě (1997), ocenění Interpret roku od organizace Musical America (2001), Řád vycházejícího slunce se zlatými paprsky a rozetou od japonského císaře a prestižní cenu Praemium Imperiale od Japonské umělecké asociace (2005), vyznamenání Kennedyho centra od Baracka Obamy (2016) a titul Komandér Řádu za zásluhy Italské republiky od Sergia Mattarelly (2018).

Maria Meerovitch se narodila v Petrohradu. Přestože nikdo z rodiny nebyl profesionálním hudebníkem, hudba byla důležitou součástí domácího života a Maria se v šesti letech začala hudebně vzdělávat. V osmi letech pak poprvé vystoupila v sále Petrohradské filharmonie. Ve studiu pokračovala na juniorském hudebním institutu petrohradské konzervatoře u M. Freindlinga a M. Lebeda a později u profesora Anatola Ugorského na Státní konzervatoři Rimského-Korsakova v Petrohradě, kde byl jejím hlavním oborem klavír.

V roce 1990 přesídlila do Belgie, kde od Nadace Yehudiho Menuhina získala stipendium Fonds Alex de Vries, s vyznamenáním absolvovala Královskou konzervatoř v Antverpách a vzápětí začala na téže instituci vyučovat klavír a komorní hru. Díky deseti letům úspěšné výuky na Královské konzervatoři v Antverpách a dráze interpretky se jí dostalo řady pozvání, aby se o své zkušenosti podělila na mistrovských kurzech klavírní a komorní hudby po celém světě. Za všechny jmenujme např. Johannesburg University, Royal Welsh College of Music and Drama v Cardiffu, Cincinnati University, Christopher Newport University či mistrovské kurzy Transsibiřského uměleckého festivalu v Novosibirsku.

Maria Meerovitch následně získala první ceny na několika mezinárodních soutěžích (G. B. Viotti, Itálie; Ch. Hennen, Nizozemsko) a od té doby koncertuje po celém světě na sólových i komorních recitálech. Dosud vystoupila mj. v USA, Japonsku, na Tchaj-wanu, v Brazílii, Jihoafrické republice, Jižní Koreji, v Izraeli a řadě evropských států. Mezi její nejvýznamnější úspěchy patří vystoupení v amsterdamském Concertgebouw, na festivalech Bad-Kissingen Musik Festival, Schleswig-Holstein Musik Festival, Transsibiřský umělecký festival, Newport Music Festival, Martha Argerich's Meeting Point, Progetto Martha Argerich v Luganu a Pharos Chamber Music Festival na Kypru, v pařížském Cité de la Musique a Théâtre des Champs Élysées, v tokijské Opera City Hall, v hamburských sálech Musikhalle a Elbphilharmonie, v pekingském National Center for the Performing Arts, v Teatro Municipal v Rio de Janeiru a v sále Petrohradské filharmonie.

Na koncertním pódiu i v nahrávacím studiu spolupracovala s řadou zahraničních kolegů v oblasti komorní hudby. Patří k nim Martha Argerich, Philippe Hirschhorn, Saulus Sondeckis, Vadim Repin, Dora Schwarzberg, Boris Berezovsky, Daishin Kashimoto, Boris Brovtsyn, Dmitry Jurovsky, Elisabeth Watts či Daniel Smith. Úzce spolupracuje se Sergejem Nakarjakovem, s nímž se v roce 2005 objevila v pořadu televize ARTE „Ich war nie ein Wunderkind“.

Na základě svého vystoupení během turné English Chamber Orchestra roku 2010 byla hned v následujícím roce znovu pozvána k vystoupení s Pinchasem Zukermanem a v další festivalové sezoně rovněž k sólovému vystoupení s English Chamber Orchestra a Maximem Vengerovem jako dirigentem.

Mariin komorní repertoár pokrývá většinu literatury pro klavír a smyčce. Její vystoupení na Festival International d'Art Lyrique v Aix-en-Provence se sólisty Mahler Chamber Orchestra a English Chamber Orchestra získala nejvyšší hodnocení posluchačů.

V roce 2012 patřila spolu s Marthou Argerich, Maximem Vengerovem, Itamarem Golanem a Akiko Suwanai k nemnoha umělcům, kteří se zúčastnili oslav výročí Ivryho Gitlise v pařížském Pleyelově sále.

Jako sólistka vystupuje po celém světě s mnoha orchestry včetně Londýnské filharmonie, Stuttgartského komorního orchestru, Tchajwanského národního symfonického orchestru, Šlesvicko-holštýnského festivalového orchestru, Nordic Symphonie Orchestra, English Chamber Orchestra či Mannheimských filharmoniků.

Zájem o témata související s problematikou těžkých zánětů šlach při profesionální hře na klavír ji přivedl k vytvoření souboru cviků založených na zkušenostech z vlastní léčby a úplného uzdravení. Tento nový přístup významně změnil její každodenní práci klavírní pedagožky.

Hornista a dirigent Radek Baborák patří mezi nejvýraznější hudební osobnosti mezinárodní klasické hudební scény. Od svého sólového debutu v roce 1989 spolupracuje s mnoha světovými orchestry a špičkovými dirigenty. Po mnohaletém působení na postu sólohornisty (Berlínská filharmonie) a obohacen řadou zkušeností na poli komorní hudby i uměleckým vedením souborů (Baborak Ensemble, Horn Chorus, Afflatus Quintet) se od roku 2008 začal paralelně věnovat kariéře dirigenta. Tím navazuje na tradici dirigujících instrumentalistů, kteří se rozhodli realizovat své umělecké představy a sny ve vlastním dirigentském nastudování. Baborákovým mentorem a vzorem je v tomto především maestro Daniel Barenboim, jemuž asistoval při West-Eastern Divan Orchestra, sólově vystupuje pod jeho vedením, participuje na komorních projektech Boulez Ensemble a působí jako profesor na Barenboim-Said Academy v Berlíně.

Iniciačním impulzem při vykročení k dirigentskému pultu bylo vyzvání hudebníků Mito Chamber Orchestra, aby zastoupil jejich indisponovaného šéfdirigenta maestra Seiji Ozawu na evropském turné orchestru v roce 2008. Baborák se stal Ozawovým žákem a jejich spolupráce vyvrcholila při jubilejním stém koncertu MCO, při kterém zazněla Beethovenova Devátá symfonie ‒ první dvě věty dirigoval Radek Baborák a třetí a finální Seiji Ozawa.

V roce 2011 iniciuje Baborák založení festivalového orchestru Česká sinfonietta, jehož je šéfdirigent, a od roku 2013 přebírá umělecké vedení Pražských komorních sólistů. Od sezóny 2017 byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem Yamagata Symphony Orchestra a od sezóny 2021 je šéfdirigentem Západočeského symfonického orchestru  Mariánské Lázně.

Radek Baborák spolupracuje s orchestry Duisburger Philharmoniker, Das Symphonie Orchester Berlin, Thüringer Philharmonie, Rheinisches Philharmonie, Malaysian Philharmonic orchestra, Istanbul State Orchestra, Mozarteum Orchester Salzburg, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, PKF ‒ Prague Philharmonia a dalšími.

Zcela mimořádná je jeho popularita v Japonsku, kde řídil řadu orchestrů, jako např. New Japan Philharmonic, Mito Chamber Orchestra, Tokyo Philharmonic, Nagoya Philharmonic, Kioi Sinfonietta.

Jako dirigent/sólista vystoupil na renomovaných festivalech jako Maggio musicale Fiorentino, Mozartwoche Salzurg, Pacific Music Festival, Marta Argerich Festival Beppu, Pražské jaro, Dvořákova Praha, Smetanova Litomyšl. Doprovázel renomované sólisty: Yefim Bronfmann, Guy Braunstein, Julian Steckel, Saleem Aboud Ashkar, Marie-Piere Langlamet, Jana Boušková, Clara Dent, Janne Saksala, Dalibor Karvay, Jan Mráček, Ricardo Galliano.

Repertoár Radka Baboráka zahrnuje skladby barokní, klasicistní, romantické, díla autorů dvacátého i jednadvacátého století jako N. Tamir, T. Hosokawa, J. Adams, E. P. Salonen, A. S. Saario.

Ve světových premiérách uvedl skladby autorů J. G. Páleníček, M. Bok, L. Hurník, A. Březina, vlastní kompozice l'Orangerie, N.V.P. 

Zdroj: Česká sinfonietta