Paul Lewis je jedním z nejvýznamnějších interpretů středoevropského klavírního repertoáru, jeho vystoupení a nahrávky Beethovena a Schuberta sklízejí všeobecné uznání kritiky. Za své zásluhy v oblasti hudby získal Řád britského impéria a poctivost a hloubka jeho interpretace mu získaly příznivce po celém světě.

O této celosvětové popularitě svědčí i přední orchestry, s nimiž spolupracuje, včetně Berlínské filharmonie, Chicagského symfonického orchestru, Londýnského symfonického orchestru, Filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, Symfonického orchestru NHK, Newyorské filharmonie, Losangeleské filharmonie, Královského orchestru Concertgebouw a orchestru lipského Gewandhausu. Díky úzkému vztahu s Bostonským symfonickým orchestrem získal roku 2020 na festivalu v Tangelwoodu titul „Koussevitzky Artist“.

Díky své vrozené slabosti pro Beethovenova se zúčastnil natáčení třídílného dokumentu BBC Being Beethoven a v létě 2022 v Tanglewoodu provedl cyklus všech Beethovenových klavírních koncertů. Tento cyklus pak úváděl po celém světě, mimo jiné s orchestry Orquestra Simfonica Camera Musicae, Melbournským symfonickým orchestrem, Státním symfonickým orchestrem São Paulo a Královskou vlámskou filharmonií. Jako vůbec první klavírista zahrál celý cyklus během jednoho ročníku festivalu BBC Proms 2010.

Kromě mnoha oceněných beethovenovských nahrávek dokládá jeho diskografie u Harmonia Mundi také charakteristickou hloubku přístupu k romantickému repertoáru, např. k Schumannovi, Musorgskému, Brahmsovi a Lisztovi.

V oblasti komorní hudby je pravidelným hostem londýnské Wigmore Hall, kde vystoupil již více než stokrát. Úzce spolupracuje s tenoristou Markem Padmorem na recitálech po celém světě – společně nahráli tři Schubertovy písňové cykly. V letech 2022 až 2024 představí novou koncertní řadu Schubertových klavírních sonát, v jejímž rámci bude na řadě míst po celém světě hrát dokončené sonáty z posledních dvanácti let skladatelova života.

Lewis je jedním z uměleckých ředitelů Midsummer Music, každoročního festivalu komorní hudby, konaného v hrabství Buckinghamshire ve Velké Británii. Je vášnivým zastáncem hudebního vzdělávání, a proto festival nabízí místním školákům vstupenky zdarma. Vedle koncertních vystoupení pořádá také mistrovské kurzy po celém světě. Sám studoval u Joan Havill na Guildhall School v Londýně a poté pokračoval v soukromém studiu u Alfreda Brendela. V roce 2021 se Paul Lewis stal irským občanem.

Ocenění: Královská filharmonická společnost: Instrumentalista roku, dvě ceny Edison, tři ceny Gramophone, Diapason d'Or de l'Annee, South Bank Show Classical Music Award, čestné tituly na univerzitách v Liverpoolu, Edge Hill a Southamptonu, jmenování komandérem Řádu britského impéria (CBE) v rámci Queen's Birthday Honours 2016.

Místa konání recitálů: Royal Festival Hall, Alice Tully, Carnegie Hall, Musikverein, Konzerthaus, Theatre des Champs-Elysées, Concertgebouw, Berlínská filharmonie a Berlínský Konzerthaus.

Festivaly: Tanglewood, Ravinia, Schubertiade, Edinburgh, Salzburg, Lucern.

Během pouhých dvou sezón a přes koronavirovou pandemii se Petr Popelka etabloval jako jeden z nejinspirativnějších mladých dirigentů. Od srpna 2020 je šéfdirigentem Norského rozhlasového orchestru (KORK) a od září 2022 se stane šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Je rovněž hlavním hostujícím dirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava.

V sezóně 2021–22 se Petr Popelka vrátí ke spolupráci s NDR Elbphilharmonie Orchester, Dánským národním symfonickým orchestrem, Bergen Philharmonic Orchestra, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a Aalborg Symphony Orchestra. Čekají ho debuty s renomovanými orchestry jako Deutsche Radio Philharmonie, Staatskapelle Weimar, Mozarteumorchester Salzburg, Orchestre de Chambre de Lausanne, Sinfonieorchester St. Gallen a Helsingborg Symphony Orchestra. Jeho minulé debuty zahrnovaly spolupráci s orchestry Sächsische Staatskapelle Dresden, Wiener Symphoniker a Arctic Philharmonic a s orchestrem Národního divadla v Praze za účelem uvedení Dvořákovy Rusalky.

Operní angažmá ho zavede do Národního divadla v Praze, kde bude dirigovat nové nastudování Bizetovy Carmen a sérii představení Figarovy svatby W. A. Mozarta. Dále bude dirigovat nové představení v  Semperoper Dresden.

V sezóně 2019-20 zastával Petr Popelka jako vůbec první v historii pozici „Conductor Fellow“ orchestru NDR Elbphilharmonie. Dirigování se začal intenzivněji věnovat od roku 2016 a již o pouhý rok později obdržel cenu Neeme Järviho pro nejlepšího mladého dirigenta Akademie Menuhinova festivalu ve švýcarském Gstaadu. Jeho novou kariérní dráhu podpořilo zejména studium u Vladimira Kiradjieva a Alana Gilberta a formující vliv na rozvoj jeho dirigentského umění měly i mistrovské kurzy u Petera Eötvöse, Jaapa van Zwedena a Johannese Schlaefliho.

Petr Popelka získal své hudební vzdělání jak ve své domovské Praze, tak i ve Freiburgu. V letech 2010 až 2019 byl zástupcem sólo kontrabasisty ve Sächsische Staatskapelle Dresden. Kromě dirigování hraje další významnou roli v uměleckém působení Petra Popelky i jeho skladatelská činnost. 

 „Simona Šaturová, pocházející stejně jako Lucia Popp a Edita Gruberová z Bratislavy, není nic menšího než malý mozartovský zázrak. Zpívá Konstanzi s tak neotřesitelnými koloraturami, procítěnými piany a stylovou dokonalostí, že se až tají dech.” [Der neue Merker]

Simona Šaturová je velmi žádanou interpretkou mozartovských postav a repertoáru období italského belcanta a rovněž renomovanou koncertní pěvkyní. K vrcholům posledních sezon patří uvedení Mozartovy trilogie (Mozart – Da Ponte) v Théâtre Royal de la Monnaie v Bruselu, v níž zpívala Donnu Annu (Don Giovanni) a debutovala jako Hraběnka Almaviva (Figarova svatba), dále spolupráce s Vídeňskou filharmonií a Herbertem Blomstedtem, Mnichovskou filharmonii a Krzysztofem Urbanskim, Vídeňskými symfoniky a Andrésem Orozco-Estradou, s Orchestra del Maggio Musicale Fiorentino a Jurajem Valčuhou, s Bostonskými symfoniky a Charlesem Dutoitem na Tanglewood Music Festivalu, s Mozarteumorchester a Riccardo Minasim na Salzburger Festspiele, koncertní turné s Bamberskými symfoniky pod vedením Manfreda Honecka, Jakuba Hrůšy nebo s Orchestre National de Paris a Jukka-Pekka Sarastem. Koncertní a operní produkce ji zavedly do Semperoper v Drážďanech, Theater an der Wien, Opéra de Rouen, Teatro Colón v Buenos Aires, Théâtre du Châtelet v Paříži, Opéra de Monte-Carlo, Opery Frankfurt, athénské koncertní síně Megaron, newyorské Carnegie Hall, Konzerthausu a Musikvereinu ve Vídni, Tonhalle Zürich, Suntory Hall v Tokiu, Herkules-Saal v Mnichově, dále na festivaly v Salcburku, Edinburku nebo Lucernu, a ke spolupráci s dirigenty jako Christoph Eschenbach, Manfred Honeck, Fabio Luisi, Herbert Blomstedt, Ádám Fischer, Iván Fischer, Tomáš Netopil, Tomáš Hanus, Robert Jindra, Emmanuel Villaume, Christopher Hogwood ad. Pěvkyně je velmi oblíbeným hostem Théâtre Royal de la Monnaie v Bruselu, Aalto Theater v Essenu a pražského Národního divadla.

Bohatá je také její diskografie. Nahrává pro Supraphon (Martinů, Dvořák, Míča), Sony BMG (Orff, Saint-Saëns), Orfeo (Haydn Arias, oceněno „Editor’s Choice“), Accentus (Beethoven: Symfonie č. 9 s Herbertem Blomstedtem, oceněno International Classical Music Award), Hänssler Classics (Haydn), Nibiru Publishers (Decade – Mozart, Mysliveček, a Rybova Stabat mater, oceněno Diapason d’Or) ad. Nahrávky Hasseho Requiem & Miserere (Carus Verlag) a Mahlerovy Symfonie č. 2 s Christophem Eschenbachem a Philadelphia Orchestra (Ondine) získaly ocenění německých kritiků „Preis der deutschen Schallplatten Kritik“ a Supersonic Award. Pro Slovenský hudební fond natočila písňový cyklus Ad astra Eugena Suchoňa. Zatím poslední nahrávkou je Te Deum Karola Kurpinskeho (s Collegiem 1704 a Václavem Luksem, NIFCCD, 2021).

Simona Šaturová absolvovala bratislavskou konzervatoř, pěvecké vzdělání dále prohlubovala na mistrovských kursech Ileany Cotrubas ve Vídni a u Margreet Honig v Amsterodamu. Je držitelkou Ceny Nadace Charlotty a Waltera Hamelových za vynikající pěvecké výkony (Lübeck 2007) a ceny Thálie za nejlepší operní výkon v roce 2001. 

Slovenský basista Jozef Benci absolvoval Konzervatoř a Vysokou školu múzických umění v Bratislavě pod vedením Sergeje Kopčáka. Od roku 2007 pravidelně vystupuje jako sólista Opery SND v Bratislavě a Národního divadla v Praze a také s Českou filharmonií, Slovenskou filharmonií i Filharmonií Brno.

K jeho nejvýraznějším rolím patří Collin v Pucciniho Bohémě, Vodník ve Dvořákově Rusalce, Ferrando ve Verdiho Trubadúrovi, Sarastro v Mozartově Kouzelné flétně nebo Mefisto v Gounodově Faustov nebo Lucifer ve Dvořákově opeře Čert a Káča. Roku 2011 se v Londýně podílel na koncertním provedení Smetanovy Prodané nevěsty v roli Kecala pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Na Bratislavských hudebních slavnostech 2011 vystoupil s vynikajícím ohlasem na společném pěveckém recitálu s Editou Gruberovou. Významné je také jeho koncertní působení v basových partech Janáčka (Glagolská mše), Dvořáka (Stabat Mater, Svatá Ludmila) nebo Verdiho (Requiem).

Dosud vystoupil mj. v České republice, Lucembursku, Francii, Rumunsku, Itálii, Rakousku, Polsku a Německu. V roce 2019 nahrál pro Supraphon CD Ruských romancí. Pro stejný label v roce 2014 ve spolupráci s Tomášem Netopilem a Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu basový part Glagolské mše. V červnu 2022 s velkým úspěchem vystoupil jako sólista basového partu Glagolské mše na koncertech orchestru Santa Cecilia pod taktovkou Jakuba Hrůši. Na podzim 2022 se účastnil v roli Krále Hydraota produkce Dvořákovy opery Armida v rámci festivalu v irském Wexfordu.